Dominik Hašek na konferenci v Evropském parlamentu. FOTO: TZOVARAS Stavros / se souhlasem
FOTO: TZOVARAS Stavros / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Od nástupu Donalda Trumpa, který rozkolísal situaci kolem možného ukončení války Ruska proti Ukrajině, narůstá vliv a sebevědomí Ruska. Důkazem ruské chuti opět diktovat druhým, co se smí a nesmí, byl velikonoční výpad Dmitrije Medveděva na českého hokejového veterána Dominika Haška, jenž kritizuje účast ruských hokejistů v kanadsko-americké NHL. Sotva po pár dnech se Medveděv znovu pustil do Haška s pohrůžkou, aby si dával pozor a nepřejelo ho třeba auto.
V Česku to samozřejmě vyvolalo rozhořčené reakce a široké odmítnutí. Předpokládám, že ministr zahraničních věcí Jan Lipavský si předvolá ruského velvyslance, aby Medveděvovu výhrůžku vysvětlil. Nemělo by však zůstat jen u toho. Kauza totiž až nečekaně odkrývá hodně nepřímých informací o ruských slabinách, které svým (možná nestřízlivým) vyhrožováním Medveděv prozradil. O ty bych se opřel ve formování naší další politiky.
Haškova power play
Kdo se nad Rusy jen rozčiluje, nedokáže jejich faktické reakce, včetně chybných, rozebrat. A kdo nevidí ruské chyby, nemůže s Kremlem úspěšně bojovat. Tentokrát těch chyb viditelně udělali několik.
Rusku Haškův tlak proti hokejistům v NHL musí velmi vadit a vadí. Medveděv se ozývá, protože jej považuje za – pro sebe – nepříjemný a nebezpečný. Znamená to, že Dominik Hašek efektivně Rusy zasahuje, a to, co koná, má Medveděvem potvrzený smysl a účinek. Co Rusku na jeho konání vadí, co Kreml na věci bolí, že se takto ostře ohrazuje?
Ruský syndrom národní hrdosti
Jde jen o působení ruských hokejistů v Kanadě a USA? Může Putinovi tolik záležet na jejich působení a výsledcích, když nechává zbytek ruských sportovců klidně pod sankcemi doma a obětuje jejich přípravu, výsledky a možnosti? Putinovi na ruských sportovcích záleží jen tolik, kolik na nich záleží ruské veřejnosti a veřejnému mínění. O veřejné mínění řadových Rusů patrně jde, o jejich hrdost nad výsledky Alexandra Ovečkina a dalších. Jde tedy o velikost a slávu Ruska ve sportu?
Pokud ovšem Kremlu tolik záleží na národní hrdosti Rusů a jejich pocitu výjimečnosti, pak právě to musí přece být hlavní terčová zóna, kde je Kreml zranitelný. Můžeme spekulovat o tom, proč Putinovi záleží na národní hrdosti Rusů, když jich nechal přes sto tisíc padnout a obětoval zdraví dalšího milionu, zdevastoval jejich životy a okradl je na kvalitě a standardu života zbytečnou válkou. Nejspíše to je právě národní hrdost, která jim pomáhá válečné ztráty a oběti snášet? Čím více jim Ovečkin dodává ruské hrdosti, tím více jsou Rusové ochotni se jako národ obětovat a umírat? Čím déle válčí, tím déle Putin vládne a kontroluje Rusko a Rusy? Možná ano, ale je to jen jejich věc. Vinou války není.
Rusko devastuje životy a zemi svých sousedů i nás Evropanů. Proto má smysl uvažovat o tom, jak jim jejich národní hrdost podlomit, aby přestali válčit. Je toto klíč k jejich rozhodnosti válčit za každou cenu a držet Putina v Kremlu? Podle reakcí Medveděva to tak patrně je. A pokud ano, tak právě v tomto bodě je východisko, jak jejich ochotu se obětovat zlomit. Místo, kde by mělo začít naše vlastní úsilí o zastavení války.
Rusům rozumíme, ale neumíme je
Další bod hodný pozornosti je, že zdrojem ohrožení Ruska je český hokejový veterán. Již dlouho jsem přesvědčený, že pro Rusy je Česko a český postoj a chování citlivým místem, a to z mnoha důvodů. Kromě toho, že k nám jejich věrchuška vždy ráda jezdila, že mají pocit, že nás znají a vždy nás „uměli“, je zde i pocit jejich ukřivdění z naší „zrady a zběhnutí“ na Západ.
My jsme udělali to, co dnes chtějí Ukrajinci, ale až poté, co i nás vojensky zlomili. Proto mají pocit, že nás „umějí“. My jsme obrazem jejich mocenského úspěchu v silovém přemáhání geopolitiky. Samozřejmě nikoli nyní, kdy jsme je „zradili“, máme se dobře v západním světě a dovolujeme si právě na ně, kteří se s námi tak dlouho „natrápili“.
Ano, je třeba, aby naši „rusisté“ identifikovali všechna slabá i silná místa, která Česko a Češi vůči Rusku a ruské veřejnosti mají. V tom by měl být začátek naší pozice v práci s ruským veřejným míněním, obsah této práce. Forma by měla být dnešní, formovaná aktuálními prostředky, které se mohou k ruské veřejnosti dostat. Vyžaduje to ovšem mentální změnu především na naší straně.
Jsme v informační válce
Rusové se nás již dlouhou dobu snaží rozebírat, protože mají pocit, že nás opravdu „umějí“. A mají výsledky, mají u nás i své politiky a aktéry, populární i zvolené. Měli i dva prezidenty. Sice z nich nadělali nakonec pitomce, ale dvacet let v Česku měli svoje koně na Hradě. Všichni ostatní, vlády, veřejnost, média, byli v obraně. A nezměnilo se to příliš ani po Vrběticích, kdy sice Rusové ztratili šanci ovládnout naši energetiku skrze Karla Havlíčka a další, Zemanovi se však věc málem, nebýt spojenecké ambasády v Praze, podařilo zamést pod koberec. Celkově se ale nadále jen bráníme. Třeba Foltýnem… Není čas to změnit a otočit se stejnými prostředky proti ruskému veřejnému mínění? Medveděv nám přece říká, co (ne)máme s Ruskem dělat?
Již před drahnou dobou jsem doporučoval vládě a ministru Lipavskému, aby vypsali tendr za významnou částku, která ovšem v našem obranném rozpočtu tak významná není – například 200 milionů Kč. Za tuto částku by mohl český herní, ale i filmový či dokumentární a zábavní průmysl vytvořit virtuální hry a internetové nástroje, které by atakovaly ruskou veřejnost vysloveně „českým“ pohledem na Rusko a Rusy, naší zkušeností, historií a komunikací. Tak, jak to začal Dominik Hašek, ale v mnohem širší a kreativní formě. Česká hra! Česká historie! Český zázrak! Český hokej…, jistě dokážeme leccos vymyslet.
Za 200 milionů dnes možná pořídíte jeden či dva bojové drony, rozhodně ne bitevní vrtulník nebo vojenské letadlo, ty jsou v miliardách. Stojí nám to za to? Myslím, že to, česky, za hřích stojí. A Haškům díky, všem.
