
Vojenská přehlídka v Moskvě na Rudém náměstí ke Dni vítězství (9. 5. 2021) FOTO: ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko
FOTO: ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko

KOMENTÁŘ / Ruské politické a intelektuální elity rády vyhlížejí takzvaný „post-západní svět“, který prý vznikne tehdy, až se národy Afriky a Asie definitivně osvobodí od pozůstatků západního kolonialismu. Proto i válka Ruska proti Ukrajině je Kremlem líčena jakožto zástupný boj s „kolektivním Západem“. Obdobné nesmysly bohužel slyšíme i u nás, kde všelijací dezoláti blouzní, že Česko je kolonií Bruselu, potažmo Washingtonu, přičemž z Moskvy k nám jednou přijde pravá „slovanská svoboda“. Jenže je to docela obráceně. Západní mocnosti už dávno odvrhly své koloniální dědictví, zatímco Rusko se stále chová jako dobyvačné koloniální impérium, které navíc pláče nad ztrátou svých kolonií ve střední Evropě, včetně Česka.
Ruští diplomaté v čele s věrolomným ministrem zahraničních věcí a válečným zločincem Sergejem Lavrovem šíří zejména v afrických zemích legendu o tom, že válka Ruska proti Ukrajině je součástí procesu dekolonizace, platí tudíž, že Moskva bojuje proti „zlému Západu“ i za svobodu všech Afričanů (a Asijců a Latinoameričanů). Také v Česku si populisté a extremisté oblíbili proruský blábol, že jsme jako členové EU „kolonií Bruselu“. A ještě nedávno, totiž před nástupem Trumpa do Bílého domu, jsme od českých komunistů, nacionalistů a fašistů mohli slyšet, že naše členství v NATO znamená poklonkování Washingtonu.
Čína a Rusko jako koloniální impéria dneška
O reflexi kolonialismu a dekolonizaci se v těchto časech hovoří opravdu mnoho. Všechny evropské země, které byly kdysi protagonisty koloniálních výbojů, si veřejně sypou popel na hlavu, zkoumají své dávné zločiny, omlouvají se a snaží o zmírnění křivd, jichž se dopustily vůči některým africkým či asijským národům. V rámci tohoto kajícného přemýšlení a kultivace evropské, respektive západní historické paměti by nám však neměla právě v Evropě unikat základní fakta. Kolonialismus totiž rozhodně není pouhou minulostí.
Zaprvé, aktuálně nejvýbojnější koloniální mocností je konfuciánsko-marxistická Čína, která se vyznačuje vypjatým etnickým (chanským) nacionalismem a čínským imperialismem – obzvláště v Asii a Africe, byť se také děly pokusy o čínskou ingerenci v Evropě, například v České republice za prezidenství nechvalně známého hulváta a ústavního ničitele Miloše Zemana. Neustále poukazovat na toxické dědictví západního kolonialismu a přehlížet souběžně aktuální kolonialismus čínský, to je vrchol pokrytectví. A pokud se tak děje u nás v Evropě, pak můžeme, zejména u extremistů zleva i zprava, rovnou hovořit o civilizační sebenenávisti a zradě.
Zadruhé tu máme Rusko, které je dosud existujícím koloniálním impériem, jež pod názvem Ruská federace zahrnuje desítky zotročených národů eurasijského prostoru. Až do roku 1917 byl tento stát známý pod oficiálním a všeříkajícím názvem Ruské impérium, poté se z hrůz občanské války vynořil v roce 1922 pod jménem Svaz sovětských socialistických republik, což bylo modernizované ruské koloniální impérium v sovětském převleku.
Sovětsko-ruský imperialismus na scéně
Sovětský svaz (čili „historické Rusko“, jak říká válečný zločinec Putin) spolupracovalo od dvacátých let 20. století s revizionistickou Německou říší. Když se v roce 1933 zmocnil Hitler vlády nad Německem a hlavní německou ideologií se stal nacionální socialismus, rusko-německé bratrství neustalo, nýbrž v roce 1939 vyvrcholilo paktem Ribbentrop-Molotov s ještě užším spojenectvím „dvou socialistických velmocí“, jak o tom psal moskevský deník Pravda. Hitler a Stalin rukou společnou rozpoutali genocidní druhou světovou válku, aby se nakonec v roce 1941 zahryzli sami do sebe, poněvadž se nechtěli dělit o kořist.
A tak se stalo, že západní demokracie nakonec uzavřely s totalitním sovětsko-ruským impériem pragmatické spojenectví, které v roce 1945 znamenalo i společné vítězství nad nacistickým Německem. Jenže Rudá armáda sice osvobozovala od vražedného nacionálního socialismu, nikoliv však ke svobodě. Nesvobodní vojáci totalitních režimů nikdy nepřinášejí svobodu.
Faktem je, že obludné sovětsko-ruské impérium získalo v roce 1945 do svého područí nové kolonie, gubernie a satelity ve střední a východní Evropě. V zemích, které se nově či opětovně staly přímou součástí Sovětského svazu, byly národy jako Ukrajinci, Bělorusové, Estonci, Lotyši, Litevci, stejně jako sovětizované národy Střední Asie, vystaveny brutální rusifikaci s genocidními prvky.
Geopolitická sovětizace a mentální rusifikace probíhaly i v zemích, jako bylo Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko či Bulharsko. Právě naše Československo platilo od roku 1945 (!) za jednu z nejposlušnějších kolonií – armáda a bezpečnostní složky byly organizovány podle sovětského vzoru a uranové doly v Jáchymově čile dodávaly uranovou rudu pro výrobu sovětské atomové bomby. Po roce 1948 už na všech ministerstvech a státních institucích úřadovali sovětští poradci, děti se od základní školy povinně učily rusky, české dějiny a kultura byly násilně interpretovány z ruské a sovětské perspektivy.
Je třeba pokračovat v dekolonizaci střední Evropy
Tento nedůstojný koloniální vztah mezi Moskvou jakožto imperiální metropolí a Prahou jako centrem gubernie trval až do pádu Berlínské zdi a sametové revoluce v roce 1989, přesněji do roku 1991, kdy z Československa odešla sovětská okupační vojska. Sovětsko-ruský kolonialismus ve střední Evropě byl nejen brutální, ale v mnohém ohledu i bizarní, poněvadž velmi zaostalé eurasijské impérium ovládalo i kolonie, které ho civilizačně převyšovaly, což platilo zejména o českých zemích a obecně Československu.
Jenže ruské pohádky se Čechům během desetiletí dostaly pod kůži. Výrazně k tomu pomohla vytrvalá masáž na základních a středních školách, učilištích a univerzitách. Několik generací Čechů se v dějepise, zeměpise a občanské výchově učilo vnímat svět z ruské a sovětské perspektivy. I proto se dodnes vyskytuje obliba slovanského blouznění, jehož semena byla zaseta už v časech takzvaného národního obrození. Stejně tak se běžně vyskytuje distanc vůči Západu, což je ovšem naše mateřská civilizace, dále tu máme třeba antiamerikanismus, nyní ovšem poněkud znejistěný trumpismem, k němuž se hlásí i někteří prorusky dezorientovaní čeští „vlastenci“.
Nemluvě o papouškování ruských lží o druhé světové válce a takzvaném osvobození. Stále se tak můžeme setkat s tvrzením, že nás prý Západ zradil v Mnichově roku 1938, ačkoliv jsme tehdy zradili především sami sebe, bez Rudé armády bychom prý jako Češi už neexistovali, bez Sovětského svazu by Hitlerovo Německo nemohlo být poraženo… A vůbec by nedošlo k vítězství „nad fašismem“, jak se tomu v Moskvě začalo říkat, aby se jaksi zapomnělo na ono výše zmíněné spojenectví „dvou socialistických velmocí“ zpečetěné paktem Ribbentrop-Molotov.
Mnozí podivní „vlastenci“ dokonce neustále vidí nepřítele v sousedním Německu, přestože je to náš spojenec, Němci na rozdíl od Rusů nevedou expanzivní války a nevraždí okolní národy… Ano, také Češi potřebují reflexi dějin kolonialismu, jenže toho spojeného s Moskvou, kdy Československo bylo sovětsko-ruskou kolonií.
„Slovanská vzájemnost“ jako vlastizrada
Až se bude na Rudém náměstí v Moskvě letos 9. května nabubřele slavit „Den vítězství“ ve Velké vlastenecké válce z let 1941–1945 a na tribuně bude stát ruský diktátor, válečný zločinec a masový vrah Vladimir Putin, nenechme se uhranout ruskou lží, která nám diktuje věčnou věrnost vůči Moskvě. Zavrhněme konečně ruskou imperiální perspektivu, která neúnavně usiluje o to, aby byla zničena svoboda národů střední a východní Evropy, včetně Čechů.
Pokud se slovenský premiér Robert Fico skutečně chystá pěstovat „slovanskou vzájemnost“ a pojede se 9. května poklonit do Moskvy ruskému chánu Putinovi, měli bychom zpozornět. Zvláště proto, že si také na Strakovu akademii v Praze brousí zuby šílenci, kteří neznají české a evropské dějiny, přičemž kšeft je pro ně důležitější než svoboda a demokracie.
Lidé jako Andrej Babiš nebo Tomio Okamura prý chtějí „mír s Ruskem“. A klidně by prodali Putinovi celou Ukrajinu. Avšak nespravedlivý „mír“, který je pouhým neválčením, není skutečný mír. Byla by to jen přestávka na cestě zpět do ruské imperiální náruče. Do bezčasí eurasijských bažin. Opravdu si to v Česku někdo vážně přeje? Pokud ano, ať si neříká vlastenec, nýbrž zbabělec a vlastizrádce.