Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/stevepb
FOTO: Pixabay/stevepb
KOMENTÁŘ / O přijetí eura diskutujeme již dvacet let. Tu emotivně hájíme českou korunu, tu hledáme ten správný čas nebo „až to pro nás bude výhodné“. Reálně je celá diskuse extrémně neproduktivní a nezajímavá. Že euro je pro českou exportně orientovanou ekonomiku výhodnější, bylo zřejmé od okamžiku jeho vzniku. Každý rok nečlenství v eurozóně jen ztrácíme.
Náklady nečlenství v eurozóně se reálně pohybují okolo třiceti miliard korun ročně jen na transakčních nákladech. Zdroje za kurzové konverze proudí od občanů a firem k finančním institucím, přispívají k jejich ziskům povětšinou vyplaceným do zahraničí. Větší díl přitom platí právě malé a střední podniky v českém vlastnictví, jejichž možnosti přirozeného zajištění a vyjednávací pozice k finančním institucím jsou podstatně horší než u velkých nadnárodních koncernů.
Nevýhody jsou spíše teoretické
Náklady nečlenství platíme i ve vyšších cenách některého zboží, kdy se do cen promítá fakt, že obchodníci a distributoři naceňují na české koruny méně výhodným než oficiálním kurzem, aby měli polštář proti jeho případným výkyvům. Pociťujeme to od sladkostí po nábytek.
Českým exportérům by velmi pomohlo, kdyby euro jako měna pro mezinárodní transakce byla i měnou domácí. Chceme-li být světoví, musíme mít i světovou měnu. Tím spíše, pokud stojí naše ekonomika na exportu a máme ambici vyrábět čím dál komplexnější výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Hlavně si, prosím, ani na vteřinu nepředstavujme, že bychom mohli být Švýcarskem střední Evropy.
Proti reálným a opakujícím se nákladům absence společné měny si ovšem rádi stavíme jakési hypotetické a jednorázové náklady přijetí společné měny. Třeba argumentujeme potřebou mít možnost oslabit měnu, kdyby přišla krize. Nezávislá měnová politika dává určité teoretické možnosti zmírnění dopadu hospodářských šoků, ale je to jenom teorie.
Praxe ukázala, že při vysoké míře provázání s eurozónou ve skutečnosti neexistuje nic jako nezávislá měnová politika. Neexistuje ani asymetrický hospodářský šok, tedy specificky český problém, který by měnový zásah centrální banky ospravedlňoval. Přesto centrální banka přistoupila v listopadu 2013 k umělému oslabení české měny.
Proti vystupovali často titíž lidé, kteří jinak hlásili nezávislou měnovou politiku. Nedá se říci, že by tento kurzový závazek české ekonomice výrazně pomohl, hospodářská konjuktura by se dostavila i bez něj, neboť naše exportně orientovaná ekonomika je vázána k vývoji globálního hospodářství. Ať chceme, nebo ne, účinky naší měnové politiky jsou velmi omezené a vždy budeme podléhat vývoji globální ekonomiky, evropské ekonomiky a měnové politice ECB.
Mnohé české podniky už žijí v eurozóně, což mimo jiné způsobuje, že vliv ČNB na českou ekonomiku dále slábne. V eurech se běžně obchodují nemovitosti, poskytují úvěry, platí se dodavatelům, platí se i nájmy. Česká koruna je tak čím dál méně užitečnou měnou.
Oblíbený strašák je rovněž údajná povinnost platit cizí dluhy. Nic takového ale neexistuje. Existuje Evropský stabilizační mechanismus pro země v potížích, který úspěšně zafungoval například u Řecka. Členské země eurozóny v něm mají podíl obdobně jako v obchodní společnosti. Část kapitálu je splacena, část přislíbena na vyzvání. Postižené zemi se nepůjčují prostředky členských států, ale emitují se dluhopisy, jež jsou garantovány výnosy aktiv, které ESM drží zakoupením právě za kapitál členských států. Moc složité? Nevadí.
Důležité je chápat, že neexistuje varianta, kdy bychom byli nuceni hradit cizí dluhy. Pomoc ve formě úvěru je podmíněna splněním restrukturalizačních ozdravných opatření, je uvolňována postupně podle dosažených milníků a podléhá souhlasu všech zainteresovaných zemí. A to nejlepší na ní je, že se osvědčila v praxi.
Odpor veřejnosti nemůže být argument
Vlastně ten nejhorší argument, kterým se dnes odpůrci tasí nejčastěji, je odpor veřejnosti. Proti přijetí eura je až 70 procent lidí. Je ovšem otázkou, jestli na tom záleží či má záležet. Většina běžných lidí se upřímně příliš o problematiku eura nezajímá a nestuduje ji. Jejich argumenty a postoje jsou přebrány z postojů politických lídrů. Bohužel ti proevropští se s tématem eura drželi při zdi a ti protievropští jsou velmi hlasití. A tak se nám za dvacet let stala ze sedmdesátiprocentní většiny pro přijetí eura stejně velká většina proti jejímu přijetí. Jaký paradox, že na Slovensku, které do eurozóny vstoupilo už v roce 2008, je podpora eura téměř 80 procent. Přitom má tahle země naprosto nepokrytě proruskou vládu a vůbec od Evropy velmi odtažité volební preference.
Na euro si celkem rychle zvyknou i jeho odpůrci. Možná právě proto, že jejich postoj nemá nic společného s prodiskutovanou argumentací, analýzou výhod a nevýhod nebo znalostmi měnové politiky, ale s prostým pocitem. Pokud bychom měli v minulosti odvážnější politiky, nemuselo to tak být. Nečekejme, až vyjde průzkum pro euro příznivě. Bude-li po volbách k dispozici sněmovní většina pro jeho přijetí, prostě ho konečně přijměme.
Nestane se nic zlého. Ale ani dobrého. Euro je na konci dne pořád jenom měna a neochrání nás před vlastní fiskální neodpovědností, špatnou hospodářskou politikou ani jinými chybami, kterých se můžeme dopustit. Pokud zvolíme jako naši budoucnost primitivní populismus, euro nám nepomůže. Slovensko by mohlo vyprávět. Nicméně podnikatelům i spotřebitelům zlevní a usnadní život, a to vůbec není malá pomoc, ať už si budeme v budoucnu vládnout lépe, či hůře.
