Vladimir Putin a Donald Trump FOTO: FORUM 24
FOTO: FORUM 24
KOMENTÁŘ / Během čtyř měsíců se převládající očekávání ohledně budoucího vývoje ruské invaze na Ukrajinu změnila z „ukončení Trumpem (snad) za 24 hodin“ v „Ukrajina je v tom sama“. Překvapení se přitom konat nemuselo a nemělo. Klíčové faktory ani vteřinu nenasvědčovaly tomu, že by válečný konflikt mohl být brzy ukončen.
Dávno před Trumpovým návratem do Bílého domu řada analytiků upozorňovala na zásadní překážku trvalého urovnání. Ruská ústava byla změněna tak, že zahrnuje nárok na čtyři ukrajinské oblasti, které Moskva dodnes plně nekontroluje. Ustoupit od tohoto nároku byť jen částečně by tak znamenalo provést v Ruské federaci další změny základního zákona. Nepochybně by k tomu chyběla politická vůle. A představa, že si nějaký vnější aktér na Rusku vynutí ústavní změny, aniž ho úplně srazí k zemi, patří do špatného televizního seriálu, nikoliv do realistického plánu zahraniční a bezpečnostní politiky.
Z obdobného důvodu by nikdy nebylo snadné dosáhnout územních ústupků z ukrajinské strany. Ústava to politikům neumožňuje. A politická situace rozhodně nenahrává účelovým změnám ústavy tak, aby se ustoupilo ruským nárokům nad rámec toho, čeho byl Kreml za tři roky schopen dosáhnout vojenskou silou.
Na zmíněné analýze se dodnes nic nezměnilo. Za normálních okolností měla velmi důrazně signalizovat, že urovnání válečného konfliktu bude tvrdým oříškem. Proč to tedy po druhé Trumpově inauguraci přestalo platit? Myslím, že hlavní důvody jsou dva.
Za prvé spousta lidí uvěřila legendě, podle níž je Trump mimořádně dovedným vyjednavačem. Ti samí lidé si sice kromě kapitulace v Afghánistánu nevzpomenou na nic, co by americký prezident během prvního funkčního období doopravdy sám vyjednal, ale to tu nehraje významnější roli. Republikánská strana se stala centrem kultu osobnosti fungujícího v dosti podobném smyslu, jak fenomén kdysi popsal v tajném projevu Chruščov. Trump je objektivně jakýmsi americkým Jelcinem, avšak panuje rozšířený dojem, že jde o druhého Reagana.
Další důvod souvisí s podstatou trumpismu, který je bytostně antiinstitucionální. Vidíme na současné americké veřejné debatě, že pro trumpisty je ústava jakýmsi cárem plesnivého papíru, který podle nich prezident může kdykoliv libovolně změnit – například z něj vyškrtnout zaručené právo na spravedlivý proces.
Jestliže příznivci současného podnájemníka Bílého domu nevidí žádný problém v porušování americké ústavy, snadno si mohou analogicky myslet, že i v jiných zemích lze s ústavními záležitostmi udělat krátký proces. Faktem ale je, že dokonce ani v mnoha nedemokratických režimech současného světa nepěstují politické třídy takový ústavní nihilismus, jaký právě pozorujeme v USA.
Hluchota na jedno ucho
Kromě ústavního rozměru urovnání konfliktu existují ještě minimálně dvě klíčové překážky na ruské straně. Obě byly dlouho viditelné, nicméně obě byly v optimistických plánech Bílého domu a jeho fanoušků tvrdošíjně přehlíženy.
Předně jde o požadavek, aby Američané odstranili Zelenského. Rovněž se kategoricky vyžaduje ukončení veškeré západní vojenské podpory Kyjevu. Obojí bylo možno pozorovat ve vnitroruských diskusích přinejmenším po dobu jednoho roku. To, že Moskva teprve nyní natvrdo konfrontuje Washington s tím, co se interně rozebíralo ještě před Trumpovým návratem, ale není žádná omluva nezahrnutí klíčových ruských bodů do amerických plánů.
Trumpova administrativa je nejvíce neprofesionální administrativou v dějinách Spojených států. Standardem se stalo, že s Rusy vyjednávají lidé, kteří Rusku vůbec nerozumějí. Ale dokonce i poučený amatér by měl být schopen rozlišovat mezi vnější propagandou (zahrnující také účelová diplomatická prohlášení) a vnitřní diskusí, nakolik je vůbec v takových režimech jako Putinův ještě možná.
Kdo se zajímá o Rusko a chce si na něj dělat silné názory, aniž by se stal nekonečně směšným jako Kremlem vybraný Trumpův vyjednavač Steve Witkoff, měl by nejlépe sám ovládat ruštinu a sledovat ruská média. Pro případy, kdy to neplatí, je tu přinejmenším projekt Russian Media Monitor redaktorky Daily Beast Julie Davisové. Ta s velikou pílí vybírá a s anglickými titulky publikuje klíčové momenty debat v ruské státní televizi, které během pěti minut objasní stokrát více než týdny mystického vciťování se do Putina.
Pokud dnes americkou zahraniční a bezpečnostní politiku dělají lidé, kteří si ani neuvědomují rozdíl mezi ruskou vnější propagandou a vnitrostátními debatami, takže nedovedou zpracovat klíčové informace, které jim Moskva dávno sama prozradila, mohou být ovšem překvapeni, že narazili na překážky, které usilovně ignorovali.
Jedná se o obdobnou úroveň politické naivity, jako když fanoušci Hamásu nedokážou rozlišit mezi vnější propagandou, která často účelově apeluje na mezinárodní humanitární normy, a vnitřní komunikací, kdy se například halasně oslavuje zavraždění izraelské rodičky vezené do porodnice.
Má Trump nějaké limity?
Donald Trump předvádí napodruhé stejné sympatie a stejnou ústupnost vůči Putinovi, jaké ukázal posledně. Kdo očekával něco jiného, ten buď vůbec nedával pozor, jak probíhalo minulé funkční období, nebo obelhal sám sebe, že se Trump „změnil“ (čehož ve svém věku rozhodně není schopen), případně svá údajná očekávání nezveřejnil v dobré víře.
Klíčová otázka nyní zní, zda vůbec existují nějaké meze toho, kam až může Trump Putinovi ustoupit. Protože pokud to bude moci udělat, tak to s největší pravděpodobností také udělá.
Republikánský senátor Lindsey Graham má údajně k dispozici 80 hlasů pro zavedení přísnějších sankcí proti Moskvě. Po veřejném pohřbení jednacího procesu Kremlem by Grahamova iniciativa měla nabrat na rychlosti. V každém případě se právě na ní ukáže, nakolik jsou či nejsou republikáni schopni korigovat svého prezidenta.
Teoreticky mohou Graham a spol. přimět Bílý dům, aby zcela neupustil od podpory Kyjeva. A i když nejspíše za Trumpa neschválí Kongres žádné dodatečné balíky vojenské pomoci, snad bude alespoň možné udržet logistickou podporu a část zpravodajské podpory.
Vyžadovalo by to však nejspíše takovou míru konfrontace s politikem, na nějž si normálně mezi republikány nikdo netroufá, že spoléhat na Grahama se rozhodně nedoporučuje.
Nicméně pokud nedojde k narýsování červených čar pro ustupování Putinovi z této strany, nejspíše k tomu nedojde vůbec. Protože ani Zelenskyj, ale ani celá Evropská unie nedokážou na Trumpa vyvinout účinný tlak.
