Ilustrační foto / Bojovníci Hamásu na místě předání izraelských rukojmích v uprchlickém táboře Nuseirat FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Izraelské úřady zveřejnily výsledky vyšetřování široce medializovaného útoku IDF na konvoj palestinských zdravotnických vozidel. Jeden z velitelů odpovědný za akci byl propuštěn za to, že se neřídil vojenskými předpisy a zásadami mezinárodního práva. Když ovšem palestinští ozbrojenci používají k vlastnímu transportu a útokům sanitky, nebo když sami na sanitky útočí, na jejich straně s podobnou praxí nikdo sebemenší problém nemá.
S propuštěním nižšího velitele v reakci na pravděpodobný válečný zločin je těžké vyjádřit spokojenost. Vojáci, kteří stříleli spoutané zdravotníky, by měli jít před válečný soud spolu se svým velitelem a jeho politicky odpovědným nadřízeným. Spravedlnost odpovídající mezinárodním standardům si představujeme jinak než jako soubor polovičatých opatření izraelských úřadů.
O tom však teď psát nechci, protože těch, kdo se s maximální kritičností vyjádří k nedostatečné práci izraelských vyšetřujících orgánů, bude nepochybně až hanba.
Jde mi tu o něco jiného. Již při úvodním palestinském pogromu 7. října 2023 použili palestinští militanti sanitku k ozbrojenému útoku na Izrael. A rozhodně se nejednalo o nějaký ojedinělý případ. Zároveň sami Palestinci útočí na izraelské sanitky a chlubí se tím.
Izraelská strana vyšetřuje kromě útoku na konvoj v Raffě i opět široce medializovaný a nutno říci ojedinělý případ vlastního zneužití sanitky k vojenským účelům, k němuž došlo v takzvaném uprchlickém táboře na Západním břehu Jordánu.
To, k čemu bych nyní rád přitáhl pozornost, je následující věc. Jakkoliv lze mít řadu námitek k postupu izraelských úřadů, principiálně pracují s představou, že existují věci, které se ve válce nedělají, a pokud se jich někdo dopustí, jedná se o „překročení červené čáry“. Můžeme dlouho diskutovat o nepřiměřenosti trestů a tak dále, ale to je jiná, méně důležitá otázka než samotná existence červených čar.
Avšak četli jste snad někde, že by nějaký palestinský úřad odsoudil útok na izraelskou sanitku, že by dal najevo nevhodnost takových útoků? Že by došlo k vyšetřování a propuštění těch, kdo zneužili sanitku k vojenskému útoku proti Izraeli?
Ačkoliv můžete na sociálních sítích zaznamenat kritické reakce ojedinělých palestinských aktivistů, kteří se staví proti Hamásu a sami proto žijí v exilu, žádný podobný postoj palestinských úřadů nenajdete, ani kdybyste spravedlivé hledali s příslovečnou lampou o polednách.
Morální schizofrenie
Ještě stručně shrnu: Když Izrael použije sanitku k vojenským účelům nebo když Izrael útočí na sanitky a zdravotníky, je to špatné. Na tom se všichni dojemně shodují. Odsuzuje to palestinská vnější propaganda. Kritizují to izraelské úřady, které činy vyšetřují a (nedostatečně) trestají. A ovšemže to nahlas odsuzují mezinárodní instituce, včetně humanitárních a lidskoprávních organizací, a mezinárodní média.
Pokud ovšem to samé udělají Palestinci, vidíme něco jiného. Jejich vlastní propaganda – ovšem ne vnější, zaměřená na ovlivňování západního publika, ale vnitřní – se útokem na sanitku sama ráda pochlubí a zveřejní videozáznam. Pachatel vojenského útoku vedeného prostřednictvím sanitky je nekritizovatelným hrdinou, proti němuž nelze říci ani popel, přinejmenším pokud nežijete v bezpečí cizí země. A mezinárodní instituce a média? Z důvodů, které tu ponechám bez zkoumání, zůstává palestinský postoj k pravidlům vedení války a mezinárodnímu humanitárnímu právu pro ně v naprosté většině případů tématem krajně nezajímavým.
Postoj izraelské strany k pravidlům vedení války můžeme označit za vlažný a poukazovat na případy zjevně nedostatečného vyšetření nebo trestání. Nicméně i za vlády Benjamina Netanjahua, který systematicky rozvrací izraelský právní systém, panuje shoda na tom, že existují věci, které se za války ani nepříteli nemají dělat.
Potíž s mentalitou zfanatizovaných Palestinců spočívá v tom, že u nich principiálně neexistuje ani stopa po nějaké myšlence válečného excesu. Je tomu tak proto, že jde již velmi dlouho o kulturu dominantně oslavující a dokonce finančně odměňující terorismus. Tedy kulturu, která je na excesech založena a nedokáže k nim zaujmout sebemenší odstup.
Neexistuje absolutně nic, co by palestinský militant udělal Izraelci, aby mu za to hrozila libovolná forma odsouzení vlastní komunitou. Veškerá pravidla tak procítěně obhajovaná mezinárodními organizacemi a médii pro oficiální Gazu existují pouze jako účelový nástroj, který je využíván k vnější propagandě proti izraelskému nepříteli a prostřednictvím vnějších spojenců jako Jihoafrická republika k vedení války právními prostředky.
Kdyby měl Hamás tu možnost, hned zítra by odpálil raketu s jadernou hlavicí na Tel Aviv – a ani vteřinu by nezaváhal při přemýšlení nad tím, jestli je to správně.
Humanistická kmenovost?
Antropolog Claude Lévi-Strauss kdysi v cestopisu Smutné tropy popsal zaslepenou kmenovou morálku, o níž musíme ještě dnes otevřeně mluvit, chceme-li poctivě zkoumat palestinskou kauzu.
Řeč je o morálce, v níž principiálně neexistují činy špatné samy o sobě. Vše závisí na sociálním kontextu. Vlastní komunita je předmětem jakýchsi pravidel chování. Ale pokud jde o ty, kdo se nacházejí za jejími hranicemi, vůči nim je povoleno cokoliv. Špatné je, jestliže mi někdo ukradne krávu. Ale dobré je, když já někomu ukradnu krávu.
Morální univerzalismus náboženství knihy, včetně kultivovanějších interpretací islámu, nepřipouští mravní tupost do sebe zahleděné kmenovosti. V tomto smyslu bychom mohli hovořit i o tom, že fanatici Hamásu jsou „neislámští“. To však ponechme těm, kdo jsou k tomu kompetentní a pro něž je tato otázka důležitá.
Samotní místní proponenti oficiální palestinské kauzy s životem v kmenovém mravním solipsismu nemají žádný problém. Velmi dobře jsou si vědomi toho, že jejich propaganda neustále lže, a jsou na to hrdí obdobně, jako jsou na své systematické lži hrdí Rusové. Přitom neexistuje nic jiného, čím by tolik pohrdali, než univerzální morální standardy a mezinárodní pravidla. Vidí je jako fatální slabinu Západu, kterou rádi zneužívají. A to je také vše.
Problém zato mají západní obhájci palestinského terorismu. Veřejně se staví za kmenovou morálku svých idolů, která důsledně popírá jakýkoliv morální univerzalismus. A zároveň se tímto univerzalismem sami rozhořčeně ohánějí a zaštiťují jím svůj pokus demonstrovat údajnou mravní nadřazenost nad těmi, kdo v konfliktu spíše fandí Izraeli, nebo kdo se snaží o korektní a vyvážený postoj k oběma stranám.
Málokterá nepoctivost ovšem zůstává bez následků. Kdo obelhává sám sebe a cenzuruje vlastní poznávací kapacity, které by tuto lež odhalily, riskuje, že v omamném pachu vlastního moralistního guláše nakonec nesvede porozumět vůbec ničemu.
